Jak na strachy… z bubáků

Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.

Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme

Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.

Pokračovat ve čtení „Jak na strachy… z bubáků“

Vedení dítěte při nebezpečných aktivitách

“To je nebezpečné, na to nesahej!” A máte v celku jistotu, že jste přitáhli pozornost dítěte. K té věci. K touze ji vyzkoušet. Tohle od nás Toník mockrát neslyšel.

Když přemýšlím nad důvody, napadá mě:

  • Nedává nám smysl dítě neustále okřikovat.
  • Pro utváření charakteru dítěte vidíme jako klíčové nechat ho zažívat pocit autonomie a kompetence. Jinými slovy: může+chce = udělá -> skvělý pocit ze sebe samého.
  • To, před čím ho varuju, je obvykle můj strach, ne jeho. Nechci na něj přenést své strachy.
  • Raději ho co nejdříve naučíme s věcí pracovat, než aby se k ní dostal tajně či bez dozoru a zkoušel to bez nás a bez zkušeností. 

Pokračovat ve čtení „Vedení dítěte při nebezpečných aktivitách“