Adaptace dítěte na školku

Dát či nedat? Toto rozhodnutí čeká každého rodiče. Někdo to prožívá, užírá se tím dlouhé měsíce před obávaným nástupem dítěte do školky. Někdo je s tím v míru a řeší jen, kdy už?

Tak jak tak, hned na úvod zazní nejdůležitější zpráva: Poslouchejte svou intuici, neposlouchejte okolí. Opravdu, opravdu záleží jen na vás. Pokud cítíte, že chcete být s dítětem doma, zkuste si pro sebe identifikovat, co jsou důvody, které ve vás vyvolávají dojem, že ho do školky dát máte. Jsou opravdové? Jsou pádné? Jsou vůbec vaše? Kdo vás tlačí? Pokud si uvědomíte, že doma s dítkem ještě zůstat chcete, přečtěte si krátký ebook Zuzany Mihalecové na toto téma, může vám dodat sebejistotu.

Pokud naopak cítíte, že školka vám i dítěti může prospět, sepsala jsem článek vyvracející některé ze základních argumentů zastánců domácí péče alespoň do 3 let. Protože my mámy často potřebujeme ujištění, že jednáme správně, i když posloucháme svou intuici, najdete v něm podložené informace především z longitudinálních výzkumů o tom, že školka opravdicky nemusí škodit.

Proč tak sáhodlouze mluvím o nás matkách a ne o dítěti?

Adaptace dítěte na školku je spíše o adaptaci maminky.

To, jak má nástup dítěte zpracovaný maminka, je určující. Děti jsou na nás napojeny, vycítí naše pochybnosti nebo naopak sebedůvěru a převezmou to. Už výraz „dát“ dítě do školky v sobě má trochu: dát ho = odložit ho. Skutečně je to tak, že dítě možná poprvé vypustíte do světa, kde ho začnou ovlivňovat další lidé. Toto není nepřirozené, když jsme u toho, to spíše život v izolované nukleární rodině je něčím, na co nejsme dělaní, ale každému vyhovuje něco jiného.

Během školkové části dne možná vaše pouto zeslábne, ale jen proto, aby po zbytek času mohlo sílit. Proč jste uvěřily, že je na tom něco špatného? Dítě životem vedeme k tomu, aby se od nás nakonec sebevědomě a se vší láskou odpoutalo, ale ještě mnoho mnoho let se to nestane a školka toto pouto nesabotuje. Vy totiž dobře víte, proč vaše dítě do školky nastupuje. Školka řeší nějaký váš problém, ať je to potřeba času na sebepéči, práci, mladšího sourozence nebo cokoli jiného. Ty důvody jsou vaše a nemusíte je před nikým obhajovat. Podstatné je, abyste s rozhodnutím dát dítě do školky byla v integritě. To je mnohem těžší, když si k soubě pouštíte řeči okolí. Čím pohodověji o nástupu budete smýšlet, v tím větší pohodě bude i dítě. I kdyby byl jediný důvod, že potřebujete mít čas pro sebe bez dítěte, je to oprávněný důvod. Samy si odpovězte, je lepším přístavem pro vaše dítko klidná máma, která je vyrovnaná, ačkoli je nějaký čas bez dítěte, nebo která je neurotická, nezazdrojovaná, zato tuto energii kolem dítěte vysílá celé dny?

Jak poznáte, že je dítě připraveno na školku?

Poznáte to nejspíše až poté, co se začne projevovat, jaký osobnostní typ bude. Např. u extrovertního dítěte je větší šance, že se do školky bude těšit. Myslím, že je důležité pochopit, že jsou děti evolučně nastaveny na to, že se od maminky nechtějí odlučovat, a to klidně až do školního věku. Odloučení dříve znalenalo ohrožení. Prostředí školky pro ně už nyní ohrožení neznamená, ale to na jejich nastavení nic nemění. Odpověď tedy může znít i „nikdy“. Opět velmi záleží na spoustě faktorů, zejména na tom, jak to má zpracované maminka, jakou důvěru dítěti dodá a jaké prostředí vzhledem k typu dítěte pro něj vybere. Žádná věková hranice, kterou se kdekoli dočtete, nemusí být ta správná pro vás. Nalaďte se na potřeby své a vašeho dítěte, to je užitečnější, než hledat odpovědi jinde.

Co můžete pro lepší adaptaci udělat vy?

  • Mluvte s dítětem o tom, že půjde do školky a pokud projeví zájem, povídejte mu více. Půjčte si knížky o školce v knihovně. Zkuste ale povídání nepřikrášlovat… “Určitě si s tebou budou všichni hrát…” nastaví na první den očekávání vysoko a dítě je snadné zklamat. Oproti tomu “Můžeš paní učitelce pomáhat, budete zpívat, tančit, chodit na procházky…” Nedělejte z toho ale hlavní téma. Pokud dítě nejeví zájem, netlačte.
  • Vymyslete loučící rituál a pokuste se ho dodržovat. Bude to pro dítě pevný bod a snadněji loučení přijme, navíc vždy bude vědět, jak probíhá. Např. převléknout > říct, že se těšíte, až se odpoledne zase uvidíte > pusu, obejmout > svěřit dítko učitelce > zamávat > odejít.
  • Komunikujte s personálem školky, řekněte, jak to potřebujete, jak vám můžou pomoct, aby loučení fungovalo co nejlépe. Můžou pomoci dítě nalákat na oblíbenou hračku, aktivitu, obejmout, zavést za kamarádem apod.
  • Před nastoupením můžete s dítětem pravidelně dělat aktivitu, o které jste se ujistili, že ji dítě bude moct dělat ve školce hned po všem rozloučení (např. stavět věž z kostek, malovat, listovat knížkou, krájet okurku). Případné slzičky oblíbená a pravidelná aktivita rychle zažene a stereotyp pomůže.
  • Zkuste dítě ráno nehonit. Kdyby si děti mohly vybrat menší zlo, sázím se, že raději vstanou dřív, než aby byly pod tlakem.
  • Některým dětem vyhovuje si maminku nijak nepřipomínat, ale stojí za to vyzkoušet připomínku, pokud po mamince smutní. Po domluvě s personálem s sebou dítku dejte něco, co mu vás připomene:
    • Fotku, kde maminka dítě objímá.
    • Oba si namalujte na ruku srdíčko a řekněte, že když srdíčko druhou rukou zmáčkne, ten druhý to ucítí a pošle mu objetí.
    • Řekněte, že není samo, že má malilinkatou maminku pořád v srdci a ukažte kde.
    • Zeptejte se ho, do jaké části těla mu během školky máte posílat hezké myšlenky (a skutečně to dělejte).
    • Řekněte, že máte srdce propojené zlatým provázkem, na kterém jsou rolničky, a když za něj dítko zatahá, rolničky se rozezní a dají mamince vědět, že dítě potřebuje poslat lásku/myšlenky/objetí apod. (technika z knihy Dívka s havraními křídly)
  • Můžu jen doporučit, aby děti do školičky vodili tatínci. Jsou většinou méně ústupní a jasně rozhodující – dětem to pomáhá a ranní rozloučení bývá méně bolestivé. Děti, které mají silné reakce na odchod maminky, jsou pak při odchodu tatínka najednou v pohodě. Může to být i naopak a tatínek může být velmi emotivní. Vždy záleží na nastavení ve vaší rodině.
  • Vyberte s dítětem spinkacího plyšáka. Je praktičtější, když je to spinkací školkový, abyste ho nezapomínali doma nebo naopak ve školce – chyběl by.
  • Po prvním dni ve školce můžete dát dítku vyrobený diplom nebo jakkoli jinak posílit důvěru v sebe samého a pocit, že to zvládlo.

Co může udělat školka?

Aneb o co si můžete říct vy.

  • Může vám nabídnout konzultaci s učitelkami předem. Když budete personál znát, bude pro vás snadnější mu dítě svěřit.
  • Můžete školku požádat o fotografie prostoru s hračkami, ložnicí, umývárkou apod., abyste si to s dítětem spolu prohlíželi s předstihem. Bude tak prostředí lépe znát. Ve Školičce Šídlo máme pro rodiče několikastránkovou brožurku, kde je detailně zobrazen všechen prostor, průběh dne i s každodenními říkankami a s fotkami dětí. Funguje to skvěle, děti prostor znají ještě dříve, než do něj vstoupí.
  • Může vám nabídnout adaptační dny, tzn. čas, kdy s dětmi můžete čas ve školce strávit spolu a kdy jim můžete pomoci jim prostor představit. Je dobré, abyste i vy věděli, jak školka vypadá, co kde je, ať si o tom můžete s dětmi lépe povídat.
  • Můžete mít vytvořenou uzavřenou skupinu na FB, kam bude personál dávat postřehy a fotky, mj. je to také prostor pro vznik komunity rodučů. Takovou skupinu můžete vytvořit i sami a spojit se s rodiči.
  • Ve školce může být vystaven obrázkový harmonogram dne, který dětem pomůže se zorientovat v tom, v jaké části programu se nachází a kdy přijde rodič.

Na co se připravit?

  • Připravte se, že prcek může být z prvních týdnů ve školičce unavější, než je běžné. Nové sociální interakce pro něj mohou být náročné, a s tím může přijít nevrlost. Nenechte se vyvést z míry a řekněte si, že je to způsob, jakým se s tím prcek vyrovnává. I když je to i pro vás těžké období, na dítě jste se těšila a ono teď na to vůbec nebere ohledy a vše vám ztěžuje, to vy jste dospělí. Přestože možná zažijete pocit frustrace, vaše nezralé dítě potřebuje váš dospělácký klid, ne hysterické reakce.
  • Není to pravidlem, ale může vás v začátku překvapit pláč, když vás dítko při vyzvedávání uvidí. To, že se najednou ocitne v bezpečné náruči, kterou zná, mu umožní nahromaděné emoce vypustit. Je to v pořádku, prožijte si to spolu. Ujistěte se u personálu, jak dítě den prožilo, rozhodně není řečeno, že těžce! Může to být jen způsob intenzivního zpracovávání odloučení.
  • Při častější docházce alespoň nějakou dobu kolem nástupu nevoďte dítě do jiných kroužků. Může mít totiž ve volném čase silnější potřebu volné, nestrukturované hry. Je to tím, že najednou možná zažívá více řádu než kdy dřív.
  • Pokud bylo dítě zvyklé bývat s tetami nebo prarodiči, může se stát, že nějakou dobu bude vyžadovat pauzu a bude si chvíli kompenzovat čas vašeho odloučení.
  • Komunikujte s personálem upřímně, upřímnost vyžadujte. Pokud dítě celou dobu pláče, potřebujete to vědět, i když je to těžké slyšet. Nebojte se vyptávat, máte právo to vědět. Pokud máte pocit, že učitelky rušíte, domluvte si s nimi konzultaci.
  • Připravte rodinu a přátelé na to, aby dítě po nástupu nezaplavovalo otázkami na školku. Beztak je tím bombardované ze všech stran. Kdyby se o tom chtělo bavit, zmíní to. Jistě, že chtějí projevit zájem a péči, ale ten jde projevit i jinak, než small talkem, lépe vybrat méně citlivé téma.
  • Naplánujte si čas na první dny, ale tak, abyste cokoli mohly bez problému zrušit. Když budete mít program, nebudete tak nervózní z toho, jak to dítě prožívá a zároveň nebudete mít výčitky z nervózně promarněného dne.

Proč neprotahovat loučení?

Rodičům do „manuálu“ ve Školičce Šídlo před nástupem píšeme toto:

Ohledně loučení můžeme doporučit “jednoduchou” zásadu: Obejmout a odejít. Zní to krutě, bezohledně? Ve skutečnosti to tak není.

Můžete si pod tím představit způsob rozloučení, který je pro vás typický (obejmutí, pohlazení, pusinka apod.) doprovázený ujištěním dítěte o vaší lásce a o tom, že se těšíte, až přijdete.

Protahování loučení v naději, že se dítě uklidní, opravdu nemůžeme doporučit. Dítě totiž chápe, že čím déle pláče, tím déle vy zůstáváte. Vidí, že to zabírá a přirozeně má potřebu toho využít, bez jakékoli zákeřnosti. Maminka a dítě se tak vzájemně znejišťují. Je to jako byste před něj dali sáček s bonbony a střídavě mu nabízeli a přitom říkali: Ne, ne, teď je nemůžeš mít, až odpoledne. V láskyplném, přestože rychlém, rozloučení dítě najde větší jistotu.

V budoucnu bude rychlost (=bezbolestnost) loučení důležitá také proto, že tak budete projevovat respekt také vůči těm dětem, které už jsou samy ve třídě bez rodičů.

Máme zkušenost, že se děti uklidní opravdu brzy poté, co rodič odešel! Kdyby ale bylo delší dobu neklidné a těžce by to neslo, samozřejmě vám zavoláme, vy ho vyzvednete a podržíte.

Jakou zvolit frekvenci docházky?

Je přirozené, že si říkáte, že na začátek jeden dva dny budou ideál. Nejsou všechny děti stejné, ale mám zkušenost, že čím častější docházka, tím snadnější je pro dítě start. Pamatuje si prostředí, učitelky, děti, rituály a režim a dříve se cítí jako doma! Můžu to také doporučit s ohledem na ostatní děti a větší stálost kolektivu a také vzhledem k personálu: čím více dítě chodí, tím lépe ho znají a tím lépe mohou reagovat na jeho potřeby, znají jeho talenty a mohou ho lépe pomáhat rozvíjet.

Pokud vám jde o určitý počet hodin strávených ve školce a je vám jedno, jak rozložených, děti obvykle lépe reagují např. na 4 denní docházku jen dopoledne, než 2 celé dny. Právě z důvodu jasnější ritualizace.

Kdy nechat dítě spát?

Odpolední spánek vyvolává strach, možná i proto, že třeba dítě přešlo do věku, kdy už ho občas nevyžaduje. Své dítě znáte nejlépe, ale věřte, děti v jiném prostředí umí překvapit. Důležité je si uvědomit, že děti umí přepínat mezi prostředími a režimy, a tak ve školce může fungovat spánek výrazně lépe, než doma. Děti zvyklé na spánek s dudlíkem běžně usnou i bez něj. Ve školce. Doma jej opět mohou vyžadovat.

Personál to s dětmi umí, navíc uspávání funguje jako kolektivní akce a děti jdou do postýlek ochotně. Jsou totiž první dny vážně hotové ze všech sociálních vjemů!  Pro všechny strany je příjemnější, když si vyzvednete vysmáté odpočaté dítko třeba ve 2-3 hodiny, než když si domů vezmete unaveňáčka po obědě, nedejbože před. Mějte na paměti, že pro dítko bývá nejnáročnějším momentem dne loučení. Loučení ale zvládlo, a tak věřte, že když mu dopřejete spánek ve školce, neznamená to automaticky, že mu škodíte. Naopak má takto ucelený den – stejně jako vy.

Stojí za to to po pár dnech vyzkoušet po domluvě s personálem. Potřebujete se ujistit o prožívání dítěte, popř. od toho ještě na nějaký čas ustoupit. Děti do 2 let spánek ve školičce zvládají s přehledem většinou hned. Starším už někdy vyhovuje prostor si zvyknout.

Jak vysvětlit staršímu sourozenci, že zůstáváte doma s mladším?

Pro starší děti toto může být velmi těžké. Vždy je lepší, pokud dítě do školky začíná chodít před narozením dítěte. Pokud si v hlavě spojí, že do školky začíná chodit, protože teď přišel někdo, kdo ho v rodině nahradil, bude se cítit o to odstrčenější.

Volím naprostou upřímnost. Děti totiž manipulaci skutečně dokážou prokouknout. Neřeknou vám: „Vnímám, že se mnou manipuluješ.“ Jen vycítí nesoulad a ten se v nich může negativně projevit. Doporučuju na rovinu dítěti říct, že péče o miminko je pro vás v začátku náročná, že si musí vaše tělo zvyknout, že už ho nemá v břichu. Že vám bude chybět spánek, a tak se dopoledne prospíte, abyste měla sílu na hraní se starším po školce.

Určitě zdůrazněte, že to, že jste na chvíli bez sebe, neznamená, že ho nemáte ráda. Je na místě děti seznamovat s tím, že i maminky mají své potřeby. Když bude dítě rozumět důvodům, snadněji to přijme.

Jak postupovat, když dítě po pár dnech začne školku odmítat?

Některé děti prostředí školky přirozeně ocení od začátku: nové děti, nové hračky, nové zážitky. Ale někdy i zprvu nadšeným dětem po pár dnech (častěji týdnech) dojde, že školka není dočasné dobrodružství, ale trvalý stav. Tehdy budou potřebovat se s tím vyrovnat. Může to přijít klidně až 3. měsíc docházky.

Doporučuju školku netlačit větami typu „ale vždyť tam jsou milé tety/plno hraček/kamarádi!“, protože tlak vytváří protitlak. Spíše se snažit pochopit jeho emoce a uznat je. Nebojte se otázek jako:
„Ty se bojíš, že už tě nechci?“ „Máš strach, že tě opouštím?“ „Připadáš si tam sám?“ „Někdo ti tam ubližuje?“ „Musíš tam dělat, co nechceš?“ Jen pokud správě odhalíte příčinu trápení, můžete ji řešit. Opět může fungovat to, že dítě bude chápat, proč do školky „musí“. Sama třeba neříkám „Musím pracovat“, volím raději „Chci pracovat.“ I zcela přirozeně egocentrické děti se postupem času učí o potřebách ostatních a toto je jedna z možných zkušeností.

Opět pomůže, když z maminky ucítí jistotu, ačkoli odmítání nás přirozeně v našem rozhodnutí znejistí. Nyní víte, že to může být jen přirozená fáze. Doporučuju si předem rozmyslet, co dítku budu říkat (jednoduše, jeho slovy, aby chápalo), protože okno pro příležitost promluvy nemusí být otevřené dlouho, když jde o nepříjemnou věc.

Uvidíte, jak to budete cítit, každopádně je dobré vědět, že adaptace je záležitost nejméně 4 týdnů.

Setkala jsem se dítětem, které mamince každý den přesvědčivě tvrdilo, jak do školky nechce! Dokonce kvůli tomu školku změnila a přešla k nám. Překvapilo mě, když po týdnech maminka říkala, že ráno poslouchá pořád totéž, protože její dítě bylo nejspokojenější a čas ve školce si upřímně užívalo.

Jak pomoci introvertním dětem nebo dětem, které nejsou zvyklé na jiné děti?

Introverti to mají možná o trochu těžší, protože přirozeně preferují společnost těch, které už znají, před neznámými nebo před většími skupinami. Navíc i hluk a aktivita ostatních je může rušit. Introverze rozhodně není handicap, je ale dobré o tom informovat personál a požádat je o pomoc. Někdy se introvertní děti jeví, jakože školku prožívají v pohodě jen proto, že jsou tiché, moc se neprojevují a tak ani neprotestují. Právě na takové děti by se personál měl zaměřit, protože to v nich nejspíš všechno bublá, jen to kvůli introverzi nejde na povrch a musí se s tím pracovat.

U introvertních dětí hodně pomůže, když už dochází k rapidnějšímu rozvoji řeči a dítě dokáže komunikovat své potřeby.

Sama jsem své velmi introvertní dítě učila věty jako:
„Nedělej to.“ „Teď si hraju já.“ „Neber mi to, prosím.“ „Musíš počkat.“ Valná většina negativních sociálních interakcí mezi dětmi totiž v začátku vzniká kvůli hraček. Když dítě vybavíte takovými základními frázemi a dodáte mu sebevědomí, aby se je nebálo použít, bude si jistější.

Ohledně navštěvování mateřských center – dítě se tam sociální interakci nevyhne, dostane se mu tak nějaké tréninku předem, který se hodí. Nicméně je na vás vyhodnotit, jestli ho to příliš nefrustruje. Někdy je třeba, aby ještě trochu dozrálo. Může ale pomoct to, že má oporu v blízké osobě.

Jak je to s pláčem?

Pláč při loučení je znakem zdravé bazální vazby na blízkou osobu. Pokud brzy ustane, dítě potřebovalo projevit „evoluční nesouhlas“ s odloučením (viz. výše). Ačkoli jsou i děti, které jsou těžce v pohodě – třeba už mají xkrát zažitou zkušenost, že se máma vrátí, tudíž pláč nemá význam. Otázka je, jestli se dítě vážně uklidní a čas ve školce si užije, nebo jestli pláč vzdá, protože k ničemu nevede a je po zbytek dne deprimované. Toto je třeba probírat s personálem, rozhodně by vám měli dát jasné informace ohledně prožívání dítěte.

Každopádně pláč se může objevit či mizet ve vlnách po týdnech i měsících, jak dítě prochází různými stádii a „kvantovými skoky“, kdy díky rychlému učení vyrovnává s chápáním nových konceptů.

Slzy dítě nenafinguje, takže pokud se mu ráno či během dne koulejí po tváři, pláč je opravdový. Děti většinou dokážou pláč hrát až kolem 4. roku.

Není třeba se na pláč dívat jako na něco škodlivého. Pláč je i uzdravující, ulevující, pomáhá dát vědět o tom, co ještě dítě neumí vysvětlit. Je to komunikační prostředek, bohužel i bohudík jsme my mámy nastaveny tak, že nám mění biochemické prostředí v těla a aktivizuje nás, někdy nás vyloženě bolí. Rozhodně není třeba pláč dítěte potlačovat, nechte to plynout, uleví se mu.

8 odpovědí na “Adaptace dítěte na školku”

  1. Výborný článok, syna mám v školičke už rok a pol, takže toto teraz neriešime, no môžem potvvrdiť takmer všetky body. Teda až na tatínka. U nás lepšie funguje, keď s ním idem ja, pretože aj keď je tatinko ten väčší pohoďák a flegmatik, tak syn sa chce pred vstupom do triedy rozlúčiť so mnou. Ideál je samozrejme keď sme tam obaja, ale keď si má vybrať medzi mnou a tatinkom, chce mňa a aj odchod do triedy je bezproblémový.
    Osvedčilo sa nám po školičke ešte niekam zájsť, nie ísť hneď domov, ale aspoň do parku alebo za tatinom do práce a ísť domov s ním. A samozrejme si vyhradiť každý deň aspoň polhodinu kvalitne stráveného času spolu. Nie také to bytie vedľa seba pri bežných činnostiach, ale naozaj byť spolu, byť prítomná, bez odbiehania a kukania do mobilu, a venovať sa dieťaťu podľa toho, čo ho zrovna baví, či už sú to autíčka, spoločenské hry alebo čítanie kníh.
    Čo naozaj podrthujem, je ranná pohoda a naozaj nikdy neponáhlať. Radšej vstať skôr, ale v okamihu kedy sme ho nechali spať dlhšie a už ráno nebola pravidelná hodinka, kedy sme sa najedli, umyli, prezliekli, zahrali spoločne, tak bol odchod do školičky oveľa náročnejší. A je tiež rozdiel, či na šalinu ponáhľame alebo ideme v kľude s dostatočnou časovou rezervou, aby sa mohol veľa pýtať, pozorovať, zbierať konáre, ukazovať nám čo ho zaujalo.
    A s častejšou dochádzkou i spaním v školičke tiež súhlasim, veľmi rýchlo sme prešli z dvoch doobedí na tri celé dni a keby je v školičke miesto, pridáme ešte jeden deň. Nesovedčilo sa mi ani chodiť pre syna po tretej. On sa chce po zobudení ešte nasvačiť a zahrať, takže som začala preňho chodiť neskôr.

    1. Děkuji za komentář, jako obvykle super vhledy, měla bych o ně článek ještě rozšířit 🙂 i ta zkušenost, že si děti chtějí odpo ještě pohrát, i to něco podniknout rovnou po školce!

  2. Dcera jde ve 3,5 letech do státní školky. Rok chodila do městské školky na 3-4 hodiny denně. Byl tam prima adaptační program, kdy byly mámy celý první týden s dětmi ve školce – na hodinku, dvě. Pak odcházely napřed na chvíli, pak na celou dobu. Dcera nikdy neplakala, byla tam šťastná a já jsem díky tomu poznala prostředí a učitelky, takže vznikla vzájemná důvěra. Teď má jít ale do jiné školky, která se nově otevírá. Čili žádné reference, úplně nové učitelky, korona = žádný den otevřených dveří, schůzka pouze venku na zahradě. Bylo mi řečeno: předat dítě ve dveřích a odejít. Ačkoli jsem přesvědčená, že dcera školku potřebuje a bude to na 99% dobré, tak zároveň vím, že tohle je špatný začátek. Chci s učitelkou chvíli mluvit tak, aby byla dcera u toho, chci si prohlédnout třídu, hračky spolu s ní, pobýt tam aspoň pár minut. Takhle nám to funguje, děti i rodiče jsou v klidu, slzy žádné, a opravdu nevím, proč je ve státních školkách zvykem předat děti úplně cizím lidem a odejít. Přijde mi to nepřirozené, násilné a úplně zbytečné. (Že by poskytli fotky prostor je utopie, při otázce na program mě odkázali na metodiku z ministerstva. Přitom jsem jen chtěla dceři povědět, co se bude dít, aby se mohla těšit :()…

    1. To je těžké…mluvila jsem s tolika demotivovanými učitelkami v MŠ. Mateřinky jdou studovat holky, které s dětmi chtějí být, chtějí se jim věnovat a rozvíjet je. Pak ale zjistí, že v počtu 1 na 20 dětí, kde jsou třeba navíc dva dvouleťáci, to prostě možné není. Nějaký čas to vydrží, ale je to úplně jiné, než si představovaly. Jedno dítě brečí, má smůlu, protože dalších 19 ji taky potřebuje. Vůbec to učitelkám v MŠ nezávidím, naopak obdivuju všechny, které díky tomuhle systémovému nastavení nevypnuly, nevyhořely a jedou dál s nadšením a láskou k dětem. To zmiňuju proto, že člověk narazí na neochotu personálu v MŠ relativně snadno – mají prostě hrozné podmínky, není jim umožněno realizovat se, jak snily, do toho mrtě byrokracie, častokrát protivní rodiče, kteří jim neskutečně berou energii. Je to šíleně těžké povolání.
      Takže chybí motivace udělat ten krůček navíc a třeba na mail rodičům poslat fotky prostor nebo ten čas chvíli s maminkami strávit. Korona je akorát tak výmluva pro lenost.
      Malé držím palce, myslím, že to zvládne o moc lépe, než doufáte 🙂

  3. Hezký den Katko,
    četla jsem si tento Váš článek před nástupem do školky a připravovala se na to, že dcera (2,5 roku) bude při prvním nástupu do školky plakat. Ovšem nečekala jsem, že po 6 dnech (ze začátku to docela šlo) bude plakat nepřetržitě celou dobu ve školce (cca 4 hodiny). Máte s tím u Vás ve školce zkušenosti?

    Dcera chodí do státní školky, ale do speciální třídy pro takto malinké děti. Je jich tam aktuálně asi 8 na dvě paní učitelky. Vždy byla zvyklá na hlídání od několika různých lidí a byla ode mě pryč klidně 5 dní vkuse, s manželem jsme se také střídali na mateřské a rodičovské. Nyní nicméně ve školce projevuje naprosto nezvyklý stesk po mamince, který pro ní nikdy nebyl typický. Je sice spíše introvertní typ, nicméně nikdy nebyla na mě či kohokoliv jiného nějak nezdravě fixovaná.

    Mám pocit, že jí nějak nesedí celá atmosféra školky, má strach z jedné ze dvou paní učitelek, možná je tam na ní mnoho dětí. Co v tomto případě doporučujete ve Vaší školičce? Zkoušet dále „na sílu“? Dávat na méně dní? ( K tomu už mě nicméně ve školce trošku dotlačili.) Dát úplnou pauzu? Velkým problémem taky je, že tímto vytrvalým pláčem dost narušuje celý zbývající chod dne ve školce a ruší ostatní děti. Učitelky už mi naznačily, že dlouhodobě to takto nepůjde.

    Samozřejmě je každé dítě jiné a konečné rozhodnutí je na rodičích, ale Vaše příspěvky se mi zdají nesmírně citlivé a inspirativní a často mi pomohly (taky k nám například chodí smutní a veselí králíci:)), tak mě napadlo zeptat se, jak takový „celodocházkový intenzivní pláč“ řešíte ve Školičce Šídlo Vy?

    Moc děkuji za všechny Vaše příspěvky na instagramu i zde. Mnohým jsou velkou inspirací!

    K.

    1. Děkuji Katko za milý vzkaz a důvěru! Takto vytrvalý pláč po 6 dnech bychom na sílu netlačili. Kdyby ustal a bylo to sem tam pofňukávání, to je jiná. Asi nepotěším a pořád je to střílení od boku, ale pokud si učitelky „vynutily“ snížení docházky, tipla bych, že je pláč takový, že to opravdu narušuje běh dne a ovlivňuje prožívání dalších dětí i náladu učitelek. Především mi to ale zní jako že dcerka má důvod volat pláčem o pomoc, ať už je to tím, že není připravená jít do kolektivu/být od vás, nebo ji skutečně nesedí prostředí či učitelky. U 2,5letého dítěte se nám to nestalo. Měli jsme jediný případ, kdy jsme vyhodnotili, že dítko není připraveno, a to mělo asi 18 m.

      Určitě s ní zkoušíte mluvit uzavřenými otázkami (Bojíš se paní učitelky? Jsou děti moc hlasité? Ruší tě? Máš ve školce hlad? Bojíš se, že se pro tebe nevrátím? ). Když přijdete na to, co ji tak stresuje, třeba se vám to tím povede odblokovat. Pokud to vy snesete, zkusila bych s tím pracovat třeba do konce týdne a uvidíte. Běžně spíš doporučuju to zkoušet, ale tady mi to zní, že bych se podle vaší intuice nebála úplné pauzy, popř. změny školky. Snížení počtu dnů jako řešení nevidím, protože se tím snižuje šance na to, že si zvykne.

      Držím palce!

  4. Děkuju za tenhle článek. Musím říct, že v posledním měsíci ho čtu už poněkolikáté. Dává mi důvěru v sebe i syna. Vychytali jsme loučení, které se sice neobejde bez slz, ale ty prý ve školce rychle odezní. Chodí jen na tři dny v týdnu a chápu, že je za náma jen první měsíc, ale přesto začínám mít pochyby, jestli je na tohle připravený.
    Přiznávám, že školku potřebuju především já, ale syn se stále se straní jiných dětí (což tedy dělal vždycky, se strejdou a tetou už si prý povídá), nečůrá (to dělá jen se mnou i doma, ale pracujeme na tom), skoro nejí (on tomu jídlu moc nedá ani doma, ale říkal, že tam nejí, protože je smutný, že tam nejsem) a hlavně čím dál větší problém vyrazit ráno na cestu. Na všechno máme hodně času, odpoledne a večer probíráme, jak to bude probíhat, ale jak je čas jít ráno ven, tak chce po mě potvrzení, že nepůjdeme do školky, jinak spouští neutišitelný pláč. A já zkouším, že se půjdeme jen projít (směrem ke školce), hledat kaštany nebo cokoliv podobného a vůbec se v tom necítím pohodlně, protože s ním chci jednat upřímně.
    Vnímají už tříleté děti tyhlety neúplné pravdy (tak se půjdeme zatím jen projít) jako křivdu, nebo je prostě nejlepší postavit ho před skutečnost „jdeme do školky a vím, že jsi z toho smutný, tak se pojď vyplakat“?

    1. To jsem ráda, že článek něco přináší! K otázce – ať už tu manipulaci dítě vnímá nebo ne, vy to zjevně vnímáte a toho bych se držela 🙂 Osobně bych volila cestu bolavé upřímnosti než stejně později bolavé zrady, už proto, že jste si sama odpověděla, že se v tom necítíte příjemně. Ani pláč není příjemný, ale také není škodlivý…

      Nám hodně pomohlo, že dítě vybíralo, co bude dělat před školkou – práci, hru. Nenechat rozhodnout, jestli se do školky půjde nebo ne, to je prostě daná věc a pevnost rodiče v tom pomůže, ale nechat autonomii v tom, co spolu můžete dělat předtím, než odejdete nebo cestou.

      Taky prodloužený pobyt doma ničemu nesvědčil, tak doporučuju se obrnit a pokusit to zrychlit. Taky jsme si prošli natahováním odchodu, ve směs to akorát dítěti kazilo náladu a bylo pro něj lepší to utnout rázností.

      Držím palce!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *