Rodičovství dnes

Nezlobte se, děláme to jinak…

Milí rodiče, prarodiče, praprarodiče, tety, strejdové i kamarádi. Díky, že jste se o nás starali a nadále se staráte, jak nejlépe můžete. My se nyní snažíme o totéž: vychovat své děti podle našeho nejlepšího uvážení, i když volíme způsoby, které se vám možná zdají divné. To, jak k dětem přistupujeme, jsme uvážili, zjistili jsme si pro a proti, vyslechli názory vícero stran a náš přístup nám sedí také intuitivně. Nemáme jistotu, že to děláme správně, ale je to to nejlepší, co v tuto chvíli umíme.

Může vám připadat, že dnes všechno moc řešíme. Je to tak. Máme spoustu informací, kolikrát se cítíme opravdu zaplaveni a zmateni. Snažíme se ale zorientovat.

Dovedeme si představit, proč se vám naše výchova nezdá dobrá. A neradi bychom, aby vás naše poznámky zraňovaly nebo jakkoli shazovaly to, jak jste nás vychovali vy. To víte, že po vás nechceme, abyste souhlasili se vším. Moc by nás potěšilo, kdybyste byli schopni říct třeba: „Tomu sice nerozumím, ale akceptuji to.“.

Témata:

🌿Rozmazlování
🌿Nošení a chování
🌿Kojení
🌿Společně spaní
🌿Vyplakávání
🌿Příkrmy
🌿Volný pohyb
🌿Separační úzkost
🌿Bezplenkovka
🌿Nočník
🌿Dudlík
🌿Boty
🌿Záplava hraček
🌿Půjčování hraček
🌿Uznávání emocí
🌿Pochvaly a nálepkování
🌿Úplatky
🌿Doteky a vydírání
🌿Strašení
🌿Přehnaná bezpečnost
🌿Cukr
🌿Televize a telefon
🌿 Promiň, prosím, děkuji
🌿Jedna výchovná a křik
🌿 Počítám do tří…

Rozmazlování

Možná se vám zdá, že s námi to miminko pěkně cvičí. Proč ho nenecháme ubrečet se ke spaní v kočáru? Proč ho pořád chováme? Nutíme mu prso? Věřte ale, že miminko opravdu nemůžeme rozmazlit. To, co děláme, je, že mu pomáháme vybudovat si víru ve svět a své blízké díky tomu, že uspokojujeme jeho potřeby. Ono si nevymýšlí – říká nám, že od nás potřebuje něco, co zvýší jeho pohodlí, co spraví jeho svět.

Nošení a chování

Snažíme se s dětmi manipulovat podle zralosti jejich těla. Až do doby, než se samy budou umět posadit, je neposazujeme. Svaly ještě nejsou schopné podepřít páteř a těžkou hlavičku. Stejně tak je nenosíme ve vzpřímené poloze.

Možná se vám zdá trapné, že vás učíme klokánka, tygříka a klubíčko, ale jsou to polohy, které vyplývají z fyziologie miminek a když to sami začnete zkoušet, uvidíte, že je v nich miminko velmi spokojené!

Chceme být svým dětem blízko, i ony mají rády pocit, že jsme tu pro ně. Proto dnes tolik rodičů nosí děti v šátcích a nosítkách. Dítko je v nich stočené a tak se páteř nenamáhá víc, než by měla. Připadáme vám jako indiánské babičky? Možná ano. My máme zkušenost, že se dítě v šátku krásně uvolní, odpočine si, slyší tlukot našeho srdce a poloha s vyvýšenými kolínky pomáhá rozpohybovat střeva. Navíc máme volné ruce pro spoustu aktivit, které bychom jinak nezvládli (měkké i úmyslně, nosí i tatínci!). I starší sourozenec ocení maminčiny volné ruce.

Dnes už fyzioterapeuti označují za zdraví škodlivé i chodítka, hopsátka a klokanky s výhledem obličejem dopředu. Všechny totiž udržují dítě v pozici, ve které se ještě neumí udržet samo, což znamená, že jeho maličké tělo na to ještě není připraveno.

Kojení

Pauzy mezi kojením se už nedoporučují tak dlouhé jako kdysi. Kojení není jen o potravě, je to intimní chvilka příjemná mamince i miminku, které často dokáže uklidnit. Do mozku obou se totiž při kojení vyplavuje oxytocin, což je hormon, který v nás jednak vyvolává pocity štěstí a jednak nás povzbuzuje k další péči o druhé. Kojením tak o sebe pečuje i maminka.

Říká se tomu kojení na vyžádání – když si miminko řekne, nedíváme se na hodiny, ale mléko mu s důvěrou dáme. Ono samo ví nejlépe, kdy má prázdné bříško nebo kdy se potřebuje k mamince přitulit.

Čajík ani vodu dítěti při plném kojení dávat nemusíme. Když miminko pije, zpočátku mu teče mléko řidší, které je spíše na žízeň. Teprve po chvíli sání se začne tvořit mléko tučnější – na hlad.

To, že dítě kojíme dítě i v pozdějším věku je v souladu s doporučením Světové zdravotnické organizace, která podporuje plné kojení do půl roku a poté postupné zavádění příkrmů spolu s udržením kojení do 2 let.

Někdy se i přes největší snahu kojení nepovede. Samotné nás to třeba může mrzet, proto oceníme, když nám to nebudete předkládat.

Společné spaní

Třeba jsme to ani neplánovali předem, ale časem jsme zjistili, že je nám příjemné mít miminko v naší posteli. Že ho zalehneme se nebojíme, příroda to zařídila tak, že jsou maminky ve spaní v mírném pozoru, a i kdyby, miminko se při tlaku ozve!

Ráno se budíme méně unavené, než kdybychom musely vstávat a chodit po místnosti, nebo do jiného pokoje a miminko přenášet nebo kojit v sedě. Při společném spánku se dítě nakojí vleže, aniž by se maminka nebo miminko muselo nějak více probrat. Maminky kolikrát usnou, zatímco se dítě ještě kojí a to se při kojení samo uspí.

Že by s námi spalo v posteli až bude chodit do školy, z toho strach mít nemusíte. Přijde doba, kdy nás už potřebovat nebude a bude rádo za svůj klid na spánek.

Vyplakávání

Zdá se vám, že k miminku skáčeme při každém jeho kvíknutí? Možná to tak trochu je…děláme to vědomě. Když miminko pláče, dává najevo, že od nás něco potřebuje. Zatím nemá mechanismy jako my dospělí, že by se dokázalo uklidnit samo. Pokud po dlouhé hysterii plakat časem přestane, je to proto, že své úsilí vzkázat nám své potřeby jednoduše vzdalo a přepnulo se do úsporného režimu, aby přežilo s menším vypětím sil delší dobu. Takhle jednoduché to je. Když pláče, vyplavuje se mu stresový hormon kortizol. Ten zabraňuje veškerému učení, zabraňuje zrání mozku a snižuje imunitu. Možná uznáte, že když toto jako rodiče víme, nemůžeme ho nechat plakat jen proto, že si někdo myslí, že se tím miminko něco naučí a my budeme mít jednodušší život. Opak je pravdou. Měli bychom z dítka uzlíček nervů, který zažívá pocit naprosté bezmoci a je zklamán těmi nejbližšími.

Příkrmy

Lékaři doporučují kojit do 6. měsíce a až v půl roce věku začít s příkrmy. Možná vás matou přesnídávky, na kterých je napsáno, že je miminka mohou od 4. ukončeného měsíce. Možná se vám zdá rozumné dát dítěti kašičku, aby lépe spalo a abychom se díky tomu my rodiče lépe vyspali… Ale tak malá miminka by ještě nic hustého přijímat neměla, jejich zažívací ústrojí na to není úplně zralé.

Někdy se rozhodneme nezačínat mixovanou mrkvičkou, vlastně vůbec mixovanou stravou. Říká se tomu BLW, překlad zkratky z angličtiny je dítětem vedené odstavování, někdy se tomu říká jídlo do tlapky. Jde o to, že dítěti umožníme jíst stejně zdravou stravu, jakou jíme my – ale bez soli – a tu nemixujeme. Dáváme mu zkoušet vařenou i syrovou zeleninu i ovoce, aby si je osahalo, cucalo, přivonělo, prohlíželo, aby si samo určilo, kolik sní a v jakém tempu. Znamená to taky, že dítě nejí před námi rodiči nebo po nás, protože by vyžadovalo krmení. Můžeme takto jíst všichni spolu.

Pokud dítěti kupujeme příkrmy, díváme se na složení, aby v něm bylo co nejméně cizích látek jako jsou konzervanty, přidané cukry a ochucovadla.

Volný pohyb

Dítěti se snažíme nechat volný pohyb. Ohrádka sice možná život usnadní, protože se dítě nezraní, když mu zmizíme z dohledu, jak přecházíme z místnosti do místnosti. Ve skutečnosti má ale dítě potřebu nás následovat a zavření do ohrádky často vede k frustraci. Zvláště v době, kdy se dítě začíná plazit nebo lézt a probíhá u něj separační úzkost.

Separační úzkost

Připadá vám, že je na nás miminko nalepené pořád a nenechá nás zajít ani na záchod bez hysterického řevu? Určitou dobu, nejčastěji několik týdnů, to tak prostě je. Každé si tím projde, některé dříve nebo později, většina po 7. měsíci života. V jeho světě tou dobou zmizení maminky z očí znamená zmizení maminky navždy. Proto se tehdy snažíme s dětmi být co nejvíc a jejich potřebu být u maminky nebereme na lehkou váhu. Díky tomu brzo nabudou důvěru a období překonají.

Bezplenkovka

Babičky jsou často v šoku, když vidí, jak několikadenní miminko čůrá a kaká do kyblíku, umyvadla nebo záchodu. Říká se tomu bezplenková komunikační metoda nebo také přirozená hygiena kojenců. Staví na potřebě dítěte vylučovat se mimo plínku a zároveň buduje pouto mezi ním a rodiči. Ti ho totiž sledují, snaží se na něj naladit a poznat, kdy se mu chce. Dítě nad nočníkem držíme v klubíčku, a tak má bezplenkovka výhodu také v tom, že dítě lépe zvládá větry.

Neznamená to, že dítě nenosí plínky. Možná si sami vybavíte, jak vás váš chlapeček počůral, jakmile jste mu rozbalili plínku. Když miminka dostanou šanci, většina z nich upřednostní vylučování mimo plínku. Ani nám nepřipadá poloha v leže na zádech v riflích pro vyměšování ideální.

Nočník

Vy jste nás nejspíš zbavili plínek v roce, roce a půl a teď se vám zdá, že se nám to nějak dlouho s našimi dětmi nedaří. My se rozhodujeme podle tělesné i rozumové připravenosti dítěte, kdy si samo začíná uvědomovat, že čůrá a je připraveno vyhodnotit, že to patří na nočník. Opět nám pomůže, když na dítě nebudete tlačit, nebudete ho na nočník hnát, ani ho kárat za počůrání se. Ani pokud to nezvládne kolem druhého roku, kdy by už mohlo být zralé, neznamená to, že je s ním nebo s naším vedením něco v nepořádku.

Dudlík

Dnes se maminky rozhodují, jestli dudlík dávat, nebo ne. Některé mají ambici zvládnout to bez dudlíku, aby se na dítě skutečně naladily a později nemusely řešit, jak ho přimět dudlíku se vzdát. Jiné jsou nešťastné, že jejich miminko dudlík nepřijímá.

Dobře víme, že pokud má starší dítě dudlík, může mít deformované zoubky. Ale vzdání se dudlíčku není pro děti lehká věc – uklidňoval je spolu s blízkými měsíce či roky. Oceníme, když na to nebudete tlačit a spolknete věty typu: „To je ale ostuda, taková velká holčička a s dudlíkem.“ Dítě se pak akorát cítí provinile za něco, co ho jinak upokojuje a fixace na dudlík se tím může ještě posílit.

Boty

Je vám divné, že naše dítě chodí venku boso? Nebo v botách, které nemají pořádný podpatek, jsou placaté a divně tvarované? Říká se tomu barefoot a vychází to z předpokladu, že současný běžný tvar boty není pro tělo ideální – příliš svírá prsty a přílišným fixováním nenechává prostor pro vypracování svalů pohybem chodidla a prstů. Pro děti dnes často preferujeme co nejměkčí podrážku a velký prostor pro prsty, aby noha pracovala a klenba se vytvořila, jak má, a to bez podpory botou „zvenku“.

Když se dítě učí chodit a ještě není stabilní, nevodíme ho za ruce, protože pak příliš visí a jeho tělíčko si zvyká na nesprávné postavení pánve, vyvalené bříško… Raději mu nabídneme oporu nejvýš ve výšce jeho ramen, ale klidně počkáme na to, až bude zralé a bude schopno chodit úplně samo.

Záplava hraček

Moc si ceníme toho, že chcete svým vnoučkům udělat radost nějakou hračkou. Jen vás prosíme, vybírejte s ohledem na přesvědčení rodičů. Většina rodičů po nějaké době moc neocení interaktivní, hudbu hrající hračky – doma z toho potom chudáci blázní. Maminky se dnes zajímají o to, z jakého materiálu je hračka vyrobena a některé i kde je vyrobena. Nebojte se zeptat rodičů, co by ocenili. Větší radost udělá jedna pořádná hračka, která může být předávána mladším sourozencům, než spousta čínských plastových odlitků. Někteří prodejci hraček nabízejí třeba jen české hračky v retro designu. Takové hračky, jaké jste kupovali pro nás! Že se miminko či batole bude nedostatečně rozvíjet, pokud bude mít málo hraček, to opravdu strach mít nemusíte. Je to přesně naopak. Když má menší výběr hraček, naučí se lépe soustředit a zapojovat více fantazii.

Půjčování hraček

Zdá se vám neslušné, že se na pískovišti jemně postavíme za své batole, když nechce půjčit hračky? Slyšíte nás říkat třeba: „Promiň, holčičko, ty hračky jsou Honzíkovy a on o nich rozhoduje. Vypadá to, že ti je teď půjčit nechce. Můžeme se ho zeptat zase za chvíli, co myslíš?“ Na první pohled je to zvláštní. Starší děti už své věci umí bránit i slovně, ale mladší si zaslouží naši pomoc. Psychologové potvrzují, že tlačení dítěte do půjčování nevede k ničemu dobrému. Dítě se tím učí maximálně splnit pokyn, neučí se ale ve skutečnosti sdílet. Asi bychom také jen neochotně půjčili svou peněženku cizímu člověku, kdyby nás o to mile požádal. Tak jako my máme právo rozhodovat o tom, komu co půjčíme, připadá nám fér stejné právo zachovat i dítěti. Víme jistě, že se časem naučí dělit a bude mu dělat radost, že půjčením své hračky někoho potěší. Musí k tomu ale dozrát.

Uznávání emocí

Přejeme si, aby naše dítě prožilo své emoce a vyznalo se v sobě. Teď to možná nějakou dobu bude divoké, ale časem se je naučí ovládat a přitom nepotlačovat. K tomu si je teď potřebuje prožít. Když spadne, neříkáme mu: „Nic se nestalo.“, protože v jeho světě se něco špatného stalo a bychom to tím znevážili. Klidně řekneme: „Je v pořádku plakat, když tě něco takhle hodně bolí.“. Většinou se snažíme neodvádět jeho pozornost od něčeho, co ho rozlazuje, abychom ho nenaučili utíkat od problémů. Když prožívá negativní emoce, snažíme se je rozeznat a popisovat, co asi prožívá. Třeba: „Ty se bojíš, že maminka už nepřijde?“, „Jsi asi naštvaný, protože jsem ti nedovolila cucat nůžky.“ Neposíláme ho uklidnit do vedlejšího pokoje, protože bychom ho opustili zrovna v době, kdy nás nejvíc potřebuje k uklidnění.

Záleží nám na tom, abychom dítěti dali najevo, že ho přijímáme i se všemi jeho negativními projevy.

Pochvaly a nálepkování

Dáváme si také záležet na tom, jak dítě chválíme. Výzkumy totiž ukazují, že pokud chválíme nálepkováním typu „Ty jsi ale šikulka/hodný chlapeček.“, časem silně snižujeme vnitřní motivaci dětí a ty se pak chorobně bojí neúspěchu. Raději, než chválit výsledek, chválíme samotný proces – chválíme zápal, snahu, soustředění, nápady. Třeba namísto: „To je ale krásný obrázek!“ řekneme „Teda! Je vidět, že ses snažil zaplnit celý papír. Použil jsi hodně žluté. Máš rád žlutou?“ takové projevení zájmu je pro dítě mnohem větší odměnou, než obecná, nekonkrétní pochvala. To hlavní, k čemu tímto směřujeme, je, že je důležitá cesta a ne výsledek, aby dítě neztratilo radost z činnosti, když se mu něco párkrát nepovede nebo když nedostane kýžené ocenění zvenku.

Úplatky

Sami občas k nějakému úplatku ze zoufalosti sklouzneme, ale snažíme se to nedělat. Namísto toho se s dítětem snažíme domluvit a vysvětlit mu dopady jeho jednání. Když si třeba nechce před jídlem umýt ruce, vysvětlíme, proč je důležité ruce mýt, místo toho, abychom řekli: „Když si neumyješ ruce, nedostaneš potom bonbonek.“ Dítě by totiž časem začalo fungovat v režimu „a co za to?“. My bychom raději, aby rozumělo tomu co a proč dělá a nedělalo věci jen proto, aby dostalo odměnu.

Doteky a vydírání

Učíme dítě uvědomovat si své tělo a učíme ho, že o něm může rozhodovat samo. Pokud mu nějaké doteky nejsou příjemné, vedeme ho k tomu, aby to dokázalo nějakým způsobem říct. Možná se vás to dotkne, ale nemusí to být nic proti vám. Pokud vás nechce obejmout nebo dát pusinku, cukne s sebou, když ho pohladíte, neznamená to, že vás nemá rádo. Lásku vám může projevovat jinak, všímáte si toho? Když vás požádá, abyste si s ním četli. Když vám něco vypráví. Když si vám později vyleze na klín. Věty jako „Dej babičce pusu.“ „Ty mě už nemáš rád?“ ho rozhodně nepřimějí vás mít raději, naopak dítě vycítí tlak. Věřte tomu, že vás můžou mít vnoučata rády, aniž by vám skákaly kolem krku a nadšeně vás pusinkovaly, kdykoli vás uvidí. Opravdu. Nechte projevy náklonnosti na nich a nevyžadujte je na sílu. Váš vztah to jen zlepší.

Pamatujte prosím také, že lechtání je zrádné. Dítě vypadá, že si to užívá a užívat si to může, ale hrozí také, že jde jen o extrémní podráždění nervového systému projevené smíchem. Dělejte proto pauzy, aby se mohlo nadechnout a říct vám, že máte přestat.

Strašení

Děti se rády při vyprávění bojí, když se cítí bezpečně, ale nevnímáme jako fér strašit děti bubáky a nebo cizími lidmi jen proto, abychom je z pozice moci dostali, kam chceme. Děti jsou leckdy seznamovány s tím, že čerti jsou jen převlečení pánové a bubáky si vymysleli lidé.

Přehnaná bezpečnost

Samozřejmě se o své vnoučky bojíte a nás těší, že je chcete chránit. My bychom jim rádi ukázali svět, ve kterém převládá důvěra nad strachem. Pokoušíme se na děti nepřenášet své vlastní strachy. Z vět typu: „Nelez tam, spadneš.“ se stává sebenaplňující proroctví. Dítě takové zvolání vyruší ze soustředění a tím spíše skutečně spadne. Děti mají pud sebezáchovy, pokud nejsou od samého začátku drženy zkrátka a omezovány. Přejeme si, aby se naučily spoléhat na své tělo, odhadovat své schopnosti a také vyhodnocovat rizika. Toho dosáhneme jen, když je budeme s důvěrou nechávat zkoušet dělat nebezpečné věci – třeba s jištěním.

Zato přilbu na odrážedle jim raději dáme. Provoz je totiž dnes výrazně vyšší a jedno dítko na odrážedle přehlédnutelné.

Cukr

Potraviny dnes nejsou tak kvalitní, jako dříve. Jsou plné příměsí, které pro tělo nejsou ideální. Cukr je prakticky ve všem a dětská obezita je skutečný problém. Snažíme se dítě na cukr nezvykat, přijme ho dost už jen z ovoce a pečiva. Neodměňujeme bonbony jen proto, že spadlo nebo zažilo něco nepříjemného, protože bychom ho tím učili, že trápení se zahání sladkým. Kupujeme nedoslazované přesnídávky, jogurty bez škrobu. Když už sladkosti, potěší nás, když zajdete pro něco ze zdravé výživy. Složení řešíme, protože strava silně ovlivňuje zdraví a snažíme se budovat od začátku zdravé návyky.

Televize a telefon

Dnes už se ví, jak negativní vliv má sledování televize na dětský mozek. Záběry v dnešních pohádkách se střídají příliš rychle. Malé děti, které se na televizi pravidelně dívají, jsou častěji divoké, roztěkané a jsou agresivnější. Dokonce mají menší slovní zásobu. WHO nedoporučuje sledování do roku a půl vůbec, později jen v omezené míře. Ideální by bylo, kdyby nedostávalo do ruky ani chytrý telefon, na hry bude dost času později. Telefon je vysoce návyková věc i pro nás dospělé, natož pro děti, a tak čím méně nás samotné s telefonem dítě vidí, tím méně po něm bude toužit.

Doma nezapínáme televizi jen tak na pozadí, protože dětské oči neskutečně přitahuje. Raději pustíme audiopohádku, protože lépe rozvíjí představivost. Dítěti udělá lépe sednout si s knihou, kdy si užívá vaši plnou pozornost.

Promiň, prosím, děkuji

Možná už je teď zřejmější, jak důležité je pro nás vést děti k autenticitě a k tomu, aby se v sobě i ve společenských situacích vyznaly. Jdeme jim vzorem – sami používáme slova jako promiň, prosím a děkuji. Děti to vidí. Až se naučí sebevědomě situace vyhodnocovat, začnou je používat také. Do té doby je věty typu „Neslyšela jsem kouzelné slovíčko.“ nebo „omluv se, když někomu ublížíš.“ vedou jen ke drilu. Zautomatizují si sice, že se po nich chce „prosím“ nebo „omlouvám se“, ale půjde to skutečně z nich? Budou k tomu mít ten prožitek lítosti, nebo to bude suchá, naučená reakce? Autenticita pro nás znamená to, že čekáme, až dítě nabude dovednosti vcítit se do druhého a až si to skutečně prožije.

Platí to i pro pozdravy. Až bude mít sebevědomí na to, pozdravit člověka, kterého dlouho nevidělo, byť se může jednat o rodinu, udělá to. Nevynucujeme si to. Samozřejmě, že ví, že normální je zdravit, opět – vidí to u nás. Ale má důvod, proč v danou chvíli nezdraví a my mu důvěřujeme, že to jednou zvládne uvolněně a přirozeně, spíš než proto, že by se to mělo.

Jedna výchovná a křik

Facka, pohlavek či plesknutí přes zadek ve skutečnosti ještě nikdy nikoho nevychovaly. Co udělaly je, že šokovaly a ponížily. Proto dítě mohlo přestat s nežádoucí činností. Co udělaly jistojistě je, že zranily ducha.

Výchovné plácnutí učí děti akorát, že se nepříjemné situace řeší silou, násilím silnějšího na slabším. Toto není něco, co toužíme dětem ukazovat. Navíc ve chvíli, kdy na dítě křičíme, jeho mozek je paralyzován stresovým hormonem kortizolem (podobně jako při pláči). Kortizol působí mimo jiné v paměťových centrech mozku a tak přímo zamezuje učení. Dítě si ze situace jednoduše nemůže zapamatovat nic poučného. Bude si pamatovat jen vás a spojitost se stresem, to asi není něco, po čem toužíte…

U křiku jde navíc o to, že kortizol zpomaluje dozrávání orbifrontálního kortexu, který je zodpovědný za zvládání emocí, ovládání impulzivního jednání a vyznání se ve společenských situacích. Křik je nakonec jedině kontraproduktivní, je to začarovaný kruh – čím víc na dítě křičíme, tím více brzdíme jeho schopnost se ze situace poučit a emoci zvládnout. Co se stane nakonec je to, že se dítě naučí křik filtrovat a časem budeme potřebovat silnější a silnější nástroje, aby nás uposlechlo.

Počítám do tří…

Vyhrožování nějakou dobu funguje, ale přijde moment, když řeknete „Počítám do tří! Jednáááá,…“ a dítě dořekne „dva, tři“ ukáže dlouhý nos a uteče za roh. Lepší je budovat autoritu skrze porozumění, vysvětlení. Děti mají mnohem lepší schopnost situacím porozumět, než si myslíte. Zvláště, když je k tomu vedete a snažíte se často mluvit o akci a reakci, příčině a důsledku. Takto spolu dítě lépe dovedeme k zodpovědnosti za své chování. Když dítě rozumí, proč je důležité, aby něco udělalo, je to smysluplnější, než kdyby jednalo ze strachu.

Děkujeme

Bylo toho hodně, pokud jste to zvládli až sem, možná alespoň trochu víc tušíte, kam dnešní rodiče výchovou směřují. Že to, jak své dítě vedou, nedělají proto, aby se dostali s vámi do křížku. Nedělají vám to na truc. Dělají to nejspíše jen proto, že věří, že v tuto dobu je to pro ně ta správná cesta.

Je to těžké a nemusí vám to vždy dávat smysl, ale pokud se místy dokážete kousnout do jazyka a vzpomenout si na ono: „Nerozumím, ale akceptuji“, vaše vztahy pokvetou nejen mezi vámi a vašimi dětmi, snachou či zetěm, ale i samotnými vnuky. Děti dokonale vycítí jakýkoli nesoulad či napětí mezi rodiči a prarodiči a pokud je možné se takovému tlaku vyhnout v jejich zájmu, stojí to za to.

Jedna odpověď na “Rodičovství dnes”

  1. Jen pro upřesnění dodán, že who doporučuje kojit do 2 let a déle. Neznamená to, že od 2 let kojení dítě nic nedává, to se jen často takhle vytrhne z kontextu. Hodně doktorů to třeba říkal, když nutí mámy odstavit max ve 2 letech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *