Jak na strachy… z bubáků

Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.

Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme

Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.

Pokračovat ve čtení „Jak na strachy… z bubáků“

Adaptace dítěte na školku

Dát či nedat? Toto rozhodnutí čeká každého rodiče. Někdo to prožívá, užírá se tím dlouhé měsíce před obávaným nástupem dítěte do školky. Někdo je s tím v míru a řeší jen, kdy už?

Tak jak tak, hned na úvod zazní nejdůležitější zpráva: Poslouchejte svou intuici, neposlouchejte okolí. Opravdu, opravdu záleží jen na vás. Pokud cítíte, že chcete být s dítětem doma, zkuste si pro sebe identifikovat, co jsou důvody, které ve vás vyvolávají dojem, že ho do školky dát máte. Jsou opravdové? Jsou pádné? Jsou vůbec vaše? Kdo vás tlačí? Pokud si uvědomíte, že doma s dítkem ještě zůstat chcete, přečtěte si krátký ebook Zuzany Mihalecové na toto téma, může vám dodat sebejistotu.

Pokud naopak cítíte, že školka vám i dítěti může prospět, sepsala jsem článek vyvracející některé ze základních argumentů zastánců domácí péče alespoň do 3 let. Protože my mámy často potřebujeme ujištění, že jednáme správně, i když posloucháme svou intuici, najdete v něm podložené informace především z longitudinálních výzkumů o tom, že školka opravdicky nemusí škodit.

Proč tak sáhodlouze mluvím o nás matkách a ne o dítěti?

Adaptace dítěte na školku je spíše o adaptaci maminky.

Pokračovat ve čtení „Adaptace dítěte na školku“

Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle

Vejce nebo slepice?

Člověk je bio-psycho-sociální bytost, žádná z jeho složek nejde oddělit. Levné klišé. Ale co je důležité: Emoce se někde v těle projevují; vlastně každou vteřinu našeho bytí. Tělo si zachovává stabilní vnitřní prostředí. Když ho aktivizujeme například během, vnitřní prostředí se začne měnit. Stejně tak, když tělo necháme relaxovat. Každá z emocí vyplavuje jinou směs molekul, které v těle pracují: něco aktivují a něco potlačují, ať už účelně, nebo spíše mimoděk. Naše tělo je tedy každou vteřinu života trochu jiné, než tu předešlou.

Je tedy jasné, že emoce způsobuje tělesnou reakci. Abych vyzdvihla neskutečnou provázanost prožitků a těla, musím zmínit, že to funguje i naopak! Jeden z nečekaných způsobu vzniku emocí je „nasazování“ určitého výrazu – krátce na to se začne adekvátní pocit ozývat. Některé emoce naopak téměř nelze cítit v pro ně nepatřičných polohách těla. Znamená to, že tělesný projev také emoci umí časově předcházet. (Abych byla přesná, řeč je pouze o sedmi na kultuře nezávislých, univerzálních emocích jako jsou radost, strach, znechucení. Takové, které na tváři druhého rozeznáme napříč kulturami a etniky, nehledě na výchovu.)

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle“

Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí

I když se tak ne vždy vyjadřuji, věřím, že spíš, než že bychom vychovávali děti, vychováváme sebe a ony jsou u toho přítomné. Proto byly první články o nás. Tento článek bude z prvních, kdy pozornost trochu více zaměříme na děti, a to už na ty maličké, které teprve začínají mluvit.

Konkrétní jména – jasná představa

Děti ještě nedokážou uvažovat nad abstraktními pojmy jako jsou smutek, vztek. Aby se tento prožitek v jejich hlavičkách mohl zhmotnit, můžeme jim nabídnout konkrétní představu. Něco, co už znají. Výborně fungují zvířátka, kterým připisujeme prožívanou emoci.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí“

Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme

Drobná úprava – velký dopad

Svázaností emocí a řeči jsme se už trochu zabývali minule, možná jste si z toho odnesli, že s dětmi můžeme začít pojmenováváním emocí. Nejen jejich, pro ně, ale i těch našich – pro sebe i pro ně. Postupně, jak budeme děti světem emocí provázet, se nejspíše i my naučíme vyjadřovat se jinak, než jsme zvyklí, nebo než jsme sami byli vedeni. A právě o vyjadřování dnes bude řeč.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme“

Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe

Mozek a řeč

Je docela pech, že jedna z hlavních rozhodovacích oblastí mozku – orbitofrontální kortex (OFC), na čele zhruba nad očima – dozrává jako poslední. Až po dvacítce. Přitom by se nám už tak moc hodilo umět se lépe rozhodovat a zvládat své emoce třeba v pubertě! Nebo ještě dřív?Je pochopitelné, že bez zralého mozku trpí batolata i předškoláci silným handicapem při regulaci emocí.

Myšlení a řeč jsou propojeny. Pojmové myšlení se rozvíjí díky řeči, a tak velká změna fungování může nastat, když se dítě naučí kývnout ano a ne. Časem třeba přidá „jo“ a „ne“ a u toho klidně může zůstat tak dlouho, než vznikne silnější potřeba aktivního rozvoje jazyka. Do té doby dítě vše absorbuje do pasivní slovní zásoby a utřiďuje si koncepty, ačkoli je ještě neumí z mozku „zhmotnit“ ústy. Verbalizování pocitů je zkrátka těžký úkol i pro dospělé.

Kývnutí ano/ne najednou pomůže do té doby výrazněji jednosměrnou komunikaci obrátit na dvousměrnou. To umožní od samého začátku pracovat s emoční inteligencí dítka – pomoct mu, aby se vyznalo v tom, co prožívá a umělo to časem uplatnit i ve společnosti. Pomůže využití uzavřených otázek, tedy těch, na které je možné smysluplně odpovědět ano/ne. Časem, blíže k předškolnímu věku, bude dítě schopno odpovídat rozsáhleji i na otevřené otázky.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe“