Jak na strachy… z bubáků

Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.

Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme

Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.

Pokračovat ve čtení „Jak na strachy… z bubáků“

Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle

Vejce nebo slepice?

Člověk je bio-psycho-sociální bytost, žádná z jeho složek nejde oddělit. Levné klišé. Ale co je důležité: Emoce se někde v těle projevují; vlastně každou vteřinu našeho bytí. Tělo si zachovává stabilní vnitřní prostředí. Když ho aktivizujeme například během, vnitřní prostředí se začne měnit. Stejně tak, když tělo necháme relaxovat. Každá z emocí vyplavuje jinou směs molekul, které v těle pracují: něco aktivují a něco potlačují, ať už účelně, nebo spíše mimoděk. Naše tělo je tedy každou vteřinu života trochu jiné, než tu předešlou.

Je tedy jasné, že emoce způsobuje tělesnou reakci. Abych vyzdvihla neskutečnou provázanost prožitků a těla, musím zmínit, že to funguje i naopak! Jeden z nečekaných způsobu vzniku emocí je „nasazování“ určitého výrazu – krátce na to se začne adekvátní pocit ozývat. Některé emoce naopak téměř nelze cítit v pro ně nepatřičných polohách těla. Znamená to, že tělesný projev také emoci umí časově předcházet. (Abych byla přesná, řeč je pouze o sedmi na kultuře nezávislých, univerzálních emocích jako jsou radost, strach, znechucení. Takové, které na tváři druhého rozeznáme napříč kulturami a etniky, nehledě na výchovu.)

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle“

Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe

Mozek a řeč

Je docela pech, že jedna z hlavních rozhodovacích oblastí mozku – orbitofrontální kortex (OFC), na čele zhruba nad očima – dozrává jako poslední. Až po dvacítce. Přitom by se nám už tak moc hodilo umět se lépe rozhodovat a zvládat své emoce třeba v pubertě! Nebo ještě dřív?Je pochopitelné, že bez zralého mozku trpí batolata i předškoláci silným handicapem při regulaci emocí.

Myšlení a řeč jsou propojeny. Pojmové myšlení se rozvíjí díky řeči, a tak velká změna fungování může nastat, když se dítě naučí kývnout ano a ne. Časem třeba přidá „jo“ a „ne“ a u toho klidně může zůstat tak dlouho, než vznikne silnější potřeba aktivního rozvoje jazyka. Do té doby dítě vše absorbuje do pasivní slovní zásoby a utřiďuje si koncepty, ačkoli je ještě neumí z mozku „zhmotnit“ ústy. Verbalizování pocitů je zkrátka těžký úkol i pro dospělé.

Kývnutí ano/ne najednou pomůže do té doby výrazněji jednosměrnou komunikaci obrátit na dvousměrnou. To umožní od samého začátku pracovat s emoční inteligencí dítka – pomoct mu, aby se vyznalo v tom, co prožívá a umělo to časem uplatnit i ve společnosti. Pomůže využití uzavřených otázek, tedy těch, na které je možné smysluplně odpovědět ano/ne. Časem, blíže k předškolnímu věku, bude dítě schopno odpovídat rozsáhleji i na otevřené otázky.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 1. – začněme u sebe“

Budování houževnatosti skrze neúspěch

Neúspěch a houževnatost… hodně spolu souvisí. Houževnatost totiž na neúspěších staví.

I Toník má občas tendenci něco vzdát po prvním neúspěšném pokusu. Čím je starší, tím víc si toho všímám. Je teď navíc v období, kdy má ve skoro 3,5 letech testosteron vystřelený někam nad mraky a má tím pádem o to větší potřebu dokazovat, že je dost dobrý.

Pokračovat ve čtení „Budování houževnatosti skrze neúspěch“

Nevychovávejte mé dítě! …nebo že by?

“Jak se díváš na to, když někdo cizí vychovává tvé dítě?” dostala jsem nedávno dobrý dotaz. Od té doby nad tím přemýšlím. Tohle bude mít spousta z vás jinak, přesto – nebo spíše právě proto – tady uložím svůj pohled na věc.

Dřív mi lidé, kteří měli výchovné řeči na staršího syna, tlak zvedali. Nejčastěji to byli senioři. Nestávalo se to často, ale naskakovalo mi takové to: „Starej se o sebe, jo?“

Ale oni nejsou zvyklí starat se jen o sebe. Pravděpodobně vyrostli v době, kdy nukleární rodina, jak ji známe dnes, neexistovala tak běžně. Mají nějaký svět, který si vytvořili a teď nějaké cizí dítě nějakým způsobem narušuje klid toho světa. Mají potřebu udělat něco proto, aby byl zachován. Někdo musí udělat správnou věc! Je třeba napomenout dítě nebo rodiče a ukázat jim, jak správný svět vypadá. Už nedohlídnou tam, že svět máme každý svůj a co oni považují za správné se může vylučovat s tím, co považujeme za správné my.

Pokračovat ve čtení „Nevychovávejte mé dítě! …nebo že by?“