Boření mýtů v péči o nejmenší

Moc dobře vím, že svěřit malé dítko někomu do péče, není lehké rozhodnutí, ať už k tomu vedou ekonomické nebo jakékoli jiné důvody. Zřídkakdy jsou jiné než pádné. Přispívá tomu i fakt, že se společností nese zpráva: “Nezůstanu-li s dítětem jako matka 3 roky doma, zklamala jsem. Jsem špatná máma. Dítě si ponese celoživotní následky.” Co když to tak ale není? Otázkou je, zda tuto mytologii potvrzuje nějaká studie. Tak jak tak, vždy by mělo zůstat nejdůležitější to, jak to cítíme my mámy a jak to má nastaveno naše dítě.

Abych ale nepoužívala bezcenné, zato věčně omýlané výroky typu “každý přece ví, že je to tak”, “američtí výzkumníci dokázali” “výzkumy ukazují” bez uvedení jakéhokoli dohledatelného zdroje….vzala jsem si na pomoc knihu Péče o nejmenší: boření mýtů. Veškeré parafráze vybírám z této publikace, která dále odkazuje na konkrétní studie, pokud byste chtěli jít opravdu do hloubky. Kniha vyvrací mýty ohledně péče o nejmenší na základě dlouhodobých studií trvajících desítky let. Znovu ale opakuju, že je třeba mít na paměti, že čísla plynoucí ze studií je možné interpretovat na obě strany tak, jak se autorům hodí. Vždy dejte na svou intuici.

Jedním ze skalních zastánců domácí péče nejméně do věku 3 let je Marek Herman, autor knížky Najděte svého marťana. Knížka je velmi doporučovaná, osobně bych ale sáhla po jiných. Pokud jste se k ní dostali, je třeba nebrat ji jako dogma, jinak můžete skončit s pocitem viny, kdykoli svého dvouleťáka svěříte na chvíli babičce. Na konferenci o dětských skupinách, které jsem se za Šídlo účastnila, pan Herman vystupoval. Šlo o velmi emotivní, mírně populistický projev, ve kterém nás provozovatele dětských skupin mezi řádky zatratil. Jedna ze zahraničních hostek se ho zeptala, jestli je jeho tvrzení ohledně škodlivosti navštěvování center denní péče v raném věku podloženo studiemi. Odpověděl, že ne, že mluví ze svých rozsáhlých zkušeností. Ty mu nikdo brát nemůžeme, ale je na nás, abychom si mohli vytvořit zkušenosti vlastní a nedostali za to hned nálepku špatný rodič. Pokud ve vás rétorika Marka Hernama zanechala nepříjemný otisk, doporučuju k přečtení článek Máma mele maso, Marek mate mámu ze serveru psychologie.cz.

Dnešní česká populární psychologie bohužel dost dezinterpretuje základní koncepty, např. Teorii vazby. Tj., že dítě si v prvních letech života potřebuje vytvořit bezpečnou základnu a bazální důvěru v sebe skrze důvěru v blízkou pečující osobu či více osob. Co už ale nezaznívá je, že autoři teorie vazby (Bowlby a kol.) prováděli tuto studii v 50. letech na dětech, které ve válečném období přišly o rodiče. Přirozeně tak došli k tomu, že pokud dítě od časného věku vyrůstá trvale bez přítomnosti blízké osoby, může to vést k závažnému narušení jeho vývoje. O tomto nikdo nepolemizuje. Jen je škoda, že jsou veřejností srovnávána válečná traumata s dětskými skupinami. (str. 48)

Další, kdo vystupuje proti formální dětské péči do 3 let byl Zdeněk Matějček – zasloužilá, výrazná postava české populární psychologie. Jeho studium se točí kolem výzkumu citové deprivace v časném věku. Věnoval se tudíž především týraným, zneužívaným, nechtěným či zanedbávaným dětem, tedy především dětem, u nichž byl vztah s pečovatelskými osobami závažně narušen a priori. Závěry těchto studií jsou potom médii často přenášeny do úplně jiného kontextu a mohou tak u rodičů vyvolávat pocit viny z toho, že mají v plánu dítě svěřit někomu do péče. Z jeho studií týkajících se patologického vývoje dětí, které vyrůstaly zcela bez vztahu k blízké osobě, je totiž nekriticky vyvozováno, že cokoli jiného než neustálá přítomnost matky až do věku 3 let vede k podobně patologickému vývoji. Tato dezinterpretace je rozhodně k zamyšlení. (str. 49)

“Jedinou českou autorkou vystupující proti jeslím, která v této oblasti skutečně realizovala v posledních letech výzkumnou studii, je Lenka Šulová. Ta ve svém výzkumu zkoumala reakce dítěte v jeslích na odchod matky. Děti v její studii preferovaly kontakt s matkou před kontaktem s vychovatelkou a při rozloučení projevovaly ve zvýšené míře negativní emoce. Šulová na tomto základě předpokládá, že jesle mohou narušovat časný vývoj dětí. Domníváme se však, že takto pojatý výzkum nepřináší informace o dopadu pobytu v denních jeslích na dlouhodobý vývoj. To, že dítě projevuje negativní emoce při odchodu matky, bývá naopak považováno za znak bezpečné vazby.” I přesto se Šulová stává citovanou autorkou a uvádí tak širokou veřejnost v omyl. (str. 52)


CO VÝZKUMY SKUTEČNĚ UKAZUJÍ ANEB JAK JE TO DOOPRAVDY:

Mýt č. 1: Pobyt v jeslích ohrožuje bezpečnou vazbu s matkou

Výzkumník Belsky v USA sledoval vývoj 1300 dětí od narození do 15 let. Ukázalo se, že děti se zkušeností s denní péčí neprokazovaly vyšší míru úzkosti ani nebyla pozorovaná zhoršená kvalita vazby mezi dítětem a matkou. (str. 58)
Belsky navíc zjistil, že děti navštěvující formální péči před 18. měsícem vykazovaly velice dobré výsledky v kognitivním vývoji, zatímco děti v neformální nerodičovské péči (tj. baby-sitting, hlídání ze strany příbuzných, přátel a sousedů aj.) měly výsledky horší. Tato studie z části vyvrací domněnku, že je ve všech ohledech lepší svěřit dítko babičce či kamarádce, než do školičky. (str. 30)

V německém kontextu sledovala Liselotte Ahnert skupinu dětí navštěvující jesle před 15 měsícem věku. Zjistili, že dopad jeslí závisel na již vytvořené vazbě s matkou. Pro děti s bezpečnou vazbou k matce sice na počátku vstup do jeslí představoval určitou míru stresu, ale v další fázi došlo k rychlému poklesu negativních projevů i stresu a kvalita vazby s matkou nebyla narušena. (str. 58)

Margaret Burchinal a kol. sledovali skupinu dětí chodících do jeslí od 7. měsíce a srovnávali je s dětmi vyrůstajících v rodinách s cílem zkoumat vyšší výskyt nejisté vazby u dětí z jeslí. To se ovšem nepotvrdilo. Docházka do jeslí dokonce u některých dětí přispívala k matčině zájmu a vřelosti. (str. 59)

Mýt č. 2: Pobyt v jeslích narušuje kognitivní a emoční vývoj dětí.

Andersson zahájil jednu z longitudálních studií v roce 1975 ve Švédsku, kde vzhledem k rodičovské dovolené do center denní péče děti začínají chodit mezi 6 a 13 měsíci věku. Výsledky jeho studie jsou poměrně překvapující (v dobrém!): čím dříve před 12 měsícem věku dítě začalo chodit do centra denní péče, tím lepší mělo školní výsledky a rozvinutější sociální cítění ve věku 13 let. (str.21)

Burchinal a kol. zjistili, že pokud jesle splňovaly doporučené standardy (poměr dospělých a dětí přibližně 1 dospělý na 5-7 dětí), tak pozitivně podporovaly kognitivní a řečový vývoj v průběhu prvních tří let života.

Podle Lovea a kol. není rozhodujícím faktorem, jestli dítě navštěvuje jesle, ale jejich kvalita. (str. 59)

Suchanec analyzoval data 900 českých dětí narozených v 1991 a 1992, sledoval je od těhotenství 20 let. V kognitivní oblasti se nejlépe vyvíjely děti, které navštěvovaly jesle a současně měly k dispozici kvalitní rodičovskou péči. (str. 61)

Mýt č. 3: Docházka do jeslí má dlouhodobý dopad

Dlouhodobý efekt pobytu v jeslích se na základě mezinárodních longitudálních studií zdá spíše zanedbatelný a pokud nějaké dopady přetrvávají, jsou spíše pozitivní.

Burchinal a kol. zkoumali jaký vliv měly jesle a časné zaměstnání matky na emoční a kognitivní charakteristiky dětí mezi 6. a 12. rokem věku, a nenašli zde žádnou souvislost.

Howes zjišťovala u skupiny dětí, zda docházka do jeslí podporovala, nebo narušovala pozdější adaptaci na základní škole. Ukázalo se, že kvalitní jesle pozitivně souvisely se školními dovednostmi, celkovými školními výsledky a nízkým výskytem problémového chování.

Anders Broberg  akol. sledovali skupinu dětí od jejích 16 měsíců až do doby, kdy chodily do školy. Bylo zjištěno, že ve věku 8 let jejich výsledky v testech schopností pozitivně souvisely přímou úměrou s dobou, kterou strávily v jeslích před dosažením 3,5 roku věku. (str. 62)

Mýtus č. 4: Pro děti je přirozené, aby se svou matkou zůstavaly doma až do věku 3 let

V ČR se dávno ustálilo dělení děti na do 3 let a starší 3 let. Je ale dítě staré 3 roky a den jiné, od toho, kterému chybí do 3. narozenin den? Toto dělení se neobjevuje ve všech zemích. Např. ve Švédsku, Finsku, Norsku a na Islandu mají s drobnými rozdíly v podstatě jednotné předškolní systémy pro všechny děti předškolního věku. V USA děti do 4 let navštěvují jesle, od 5 let školku, která už je ale spíše součástí školního systému. Ve Velké Británii převládá věkovým rozlišením zcela různorodá nabídka: mateřská centra, půldenní jesle, denní jesle, registrované chůvy aj. Pro nás je zajímavé, že v žádné z těchto zemí neexistuje systém striktně oddělující docházku dětí před a po 3. roce věku. Ani v ČR neexistují studie potvrzující, že tříleté děti se na instituce denní péče adaptují lépe než dvouleté či mladší děti. (str. 93-94)

CO ŘÍCT NA ZÁVĚR?

Mytologické jesle, jak si je vybavujeme z dob komunismu, v ČR od roku 2013 vůbec neexistují, ačkoli nyní z úst politiků slyšíme, že se z dětských skupin opět jesle stát mají. Víc než názvem si ale podobné se svou historickou variantou nebudou. Školky přijímají děti většinou od 3 let, některé už od 2. Je zde ale velký otazník ohledně toho, jestli by je zahraniční studie označily za kvalitní. Naštěstí existuje novodobá alternativa: mikrojesle pro děti od 6 měsíců do 4 let (i ty jsou nyní legislativou v ohrožení) a dětské skupiny pro děti od 1 do 6 let. Když autoři knihy mluví o kvalitních jeslích, ve dnešním českém kontextu je možné hovořit právě o mikrojeslích a dětských skupinách. Narozdíl od mateřských škol, kde se může jedna učitelka starat až o 28 dětí, je totiž mj. zákonem určen poměr jedné pečující osoby na 6 dětí. Odpovídá to tedy standardům kvalitní zahraniční péče.

Věříme, že všichni autoři (nelze vynechat informaci, že jsou to často muži) lobující za pobyt dítěte u matky nejméně do 3 let to myslí dobře. Ale nikomu nepřísluší hodnotit kvalitu rodičovské péče podle toho, jestli, kdy a do jaké školky své dítě dal. Věřím, že každý rodič jedná podle svého nejlepšího přesvědčení, ať dělá, co dělá. Věřím, že v danou chvíli dělá pro své děti to nejlepší, co může a nikdo jiný nemá právo to soudit.

Hašková, Hana, Steven Saxonberg (eds.), Jiří Mudrák.2012. Péče o nejmenší. Boření mýtů. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. 199 s. ISBN 978-80-7419-114-5.

Jedna odpověď na “Boření mýtů v péči o nejmenší”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *