Jak na strachy… z bubáků

Strašidla a bubáci jsou s některými dětmi celý rok, nicméně na podzim kolem Dušiček a později i s Mikulášem se kolem nich více shlukují. A některé děti, ačkoli o tom nemluví, potřebují naši pomoc se zpracováváním strachu.

Jak se rodí strach a proč ho potřebujeme

Mít strach je normální a zdravé. Strach nás chrání, varuje nás. Je to náš pomocník. Díky němu jsme evolucí prošli jen s pár škobrtnutími. Už dříve jsme se zmiňovali o důležité části mozku – o amygdale, jejímž smyslem je ve zlomku vteřiny, v každý moment bdění, vyhledávat nebezpečí a bleskově o něm informovat další části mozku. Třeba prefrontální kortex, který díky racionalizaci na základě předchozí zkušenosti dokáže „logickými argumenty“ naši reakci ztlumit nebo zarazit. A nebo také podpořit, pokud ji vyhodnotí jako opodstatněnou a tím nás zachránit.

Pokračovat ve čtení „Jak na strachy… z bubáků“

Adaptace dítěte na školku

Dát či nedat? Toto rozhodnutí čeká každého rodiče. Někdo to prožívá, užírá se tím dlouhé měsíce před obávaným nástupem dítěte do školky. Někdo je s tím v míru a řeší jen, kdy už?

Tak jak tak, hned na úvod zazní nejdůležitější zpráva: Poslouchejte svou intuici, neposlouchejte okolí. Opravdu, opravdu záleží jen na vás. Pokud cítíte, že chcete být s dítětem doma, zkuste si pro sebe identifikovat, co jsou důvody, které ve vás vyvolávají dojem, že ho do školky dát máte. Jsou opravdové? Jsou pádné? Jsou vůbec vaše? Kdo vás tlačí? Pokud si uvědomíte, že doma s dítkem ještě zůstat chcete, přečtěte si krátký ebook Zuzany Mihalecové na toto téma, může vám dodat sebejistotu.

Pokud naopak cítíte, že školka vám i dítěti může prospět, sepsala jsem článek vyvracející některé ze základních argumentů zastánců domácí péče alespoň do 3 let. Protože my mámy často potřebujeme ujištění, že jednáme správně, i když posloucháme svou intuici, najdete v něm podložené informace především z longitudinálních výzkumů o tom, že školka opravdicky nemusí škodit.

Proč tak sáhodlouze mluvím o nás matkách a ne o dítěti?

Adaptace dítěte na školku je spíše o adaptaci maminky.

Pokračovat ve čtení „Adaptace dítěte na školku“

Boření mýtů v péči o nejmenší

Moc dobře vím, že svěřit malé dítko někomu do péče, není lehké rozhodnutí, ať už k tomu vedou ekonomické nebo jakékoli jiné důvody. Zřídkakdy jsou jiné než pádné. Přispívá tomu i fakt, že se společností nese zpráva: “Nezůstanu-li s dítětem jako matka 3 roky doma, zklamala jsem. Jsem špatná máma. Dítě si ponese celoživotní následky.” Co když to tak ale není? Otázkou je, zda tuto mytologii potvrzuje nějaká studie. Tak jak tak, vždy by mělo zůstat nejdůležitější to, jak to cítíme my mámy a jak to má nastaveno naše dítě.

Abych ale nepoužívala bezcenné, zato věčně omýlané výroky typu “každý přece ví, že je to tak”, “američtí výzkumníci dokázali” “výzkumy ukazují” bez uvedení jakéhokoli dohledatelného zdroje….vzala jsem si na pomoc knihu Péče o nejmenší: boření mýtů. Veškeré parafráze vybírám z této publikace, která dále odkazuje na konkrétní studie, pokud byste chtěli jít opravdu do hloubky. Kniha vyvrací mýty ohledně péče o nejmenší na základě dlouhodobých studií trvajících desítky let. Znovu ale opakuju, že je třeba mít na paměti, že čísla plynoucí ze studií je možné interpretovat na obě strany tak, jak se autorům hodí. Vždy dejte na svou intuici.

Pokračovat ve čtení „Boření mýtů v péči o nejmenší“

Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle

Vejce nebo slepice?

Člověk je bio-psycho-sociální bytost, žádná z jeho složek nejde oddělit. Levné klišé. Ale co je důležité: Emoce se někde v těle projevují; vlastně každou vteřinu našeho bytí. Tělo si zachovává stabilní vnitřní prostředí. Když ho aktivizujeme například během, vnitřní prostředí se začne měnit. Stejně tak, když tělo necháme relaxovat. Každá z emocí vyplavuje jinou směs molekul, které v těle pracují: něco aktivují a něco potlačují, ať už účelně, nebo spíše mimoděk. Naše tělo je tedy každou vteřinu života trochu jiné, než tu předešlou.

Je tedy jasné, že emoce způsobuje tělesnou reakci. Abych vyzdvihla neskutečnou provázanost prožitků a těla, musím zmínit, že to funguje i naopak! Jeden z nečekaných způsobu vzniku emocí je „nasazování“ určitého výrazu – krátce na to se začne adekvátní pocit ozývat. Některé emoce naopak téměř nelze cítit v pro ně nepatřičných polohách těla. Znamená to, že tělesný projev také emoci umí časově předcházet. (Abych byla přesná, řeč je pouze o sedmi na kultuře nezávislých, univerzálních emocích jako jsou radost, strach, znechucení. Takové, které na tváři druhého rozeznáme napříč kulturami a etniky, nehledě na výchovu.)

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 4. – emoce v těle“

Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí

I když se tak ne vždy vyjadřuji, věřím, že spíš, než že bychom vychovávali děti, vychováváme sebe a ony jsou u toho přítomné. Proto byly první články o nás. Tento článek bude z prvních, kdy pozornost trochu více zaměříme na děti, a to už na ty maličké, které teprve začínají mluvit.

Konkrétní jména – jasná představa

Děti ještě nedokážou uvažovat nad abstraktními pojmy jako jsou smutek, vztek. Aby se tento prožitek v jejich hlavičkách mohl zhmotnit, můžeme jim nabídnout konkrétní představu. Něco, co už znají. Výborně fungují zvířátka, kterým připisujeme prožívanou emoci.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 3. – pojmenování a zosobňování emocí“

Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme

Drobná úprava – velký dopad

Svázaností emocí a řeči jsme se už trochu zabývali minule, možná jste si z toho odnesli, že s dětmi můžeme začít pojmenováváním emocí. Nejen jejich, pro ně, ale i těch našich – pro sebe i pro ně. Postupně, jak budeme děti světem emocí provázet, se nejspíše i my naučíme vyjadřovat se jinak, než jsme zvyklí, nebo než jsme sami byli vedeni. A právě o vyjadřování dnes bude řeč.

Pokračovat ve čtení „Podpora emoční inteligence u dětí 2. – jak mluvíme a jak cítíme“